JEDENÁCT

JEDENÁCT

Kdyţ vysvitlo čtvrteční ráno, uvědomil jsem si, ţe si budeme muset trochu promluvit. Celý pátek budu mimo kancelář, takţe dnešek je náš poslední společný den, neţ odjede z města. Dopoledne strávila na schůzce s vedoucím diplomové práce a já cítil, jak stále víc a víc dychtím po po všem. Byl jsem si v podstatě jistý, ţe to, co se mezi námi přihodilo předešlého dne v mojí kanceláři, nám oběma odhalilo, ţe nade mnou pozvolna získává stále větší nadvládu. Chtěl jsem s ní být skoro pořád a nejen nahý a zdivočelý touhou. Prostě jsem touţil být v její blízkosti a celý týden mne mučila potřeba vlastní sebezáchovy.
Co to řekla? Nechci to chtít. Nic dobrého z toho pro mě nepojde. Teprve kdyţ nás Mina odhalila, jsem plně pochopil, co tím Chloe vlastně myslela. Nenáviděl jsem tu svoji touhu po ní, protoţe to bylo poprvé za celý můj ţivot, co jsem něco nedokázal vytěsnit z hlavy a soustředit se na práci, ale přitom by mi nikdo - dokonce ani z mých nejbliţších - rozhodně nevyčítal, ţe mě Chloe přitahuje. Oproti tomu ona uţ by byla jednou provţdy poskvrněna pověstí ţeny, která se dostala nahoru přes postel. Pro někoho tak chytrého a cílevědomého jako ona by tohle spojení představovalo trvalou - a bolestnou - překáţku.
Měla pravdu, kdyţ se mezi námi snaţila udrţovat odstup. Ta vzájemná přitaţlivost, kterou jsme cítili, kdyţ jsme byli spolu, byla totálně nezdravá. Nemohlo z toho pojít nic dobrého, a já se znova rozhodl, ţe naplno vyuţiju tu dobu, kdy budeme od sebe, abych se zase vzpamatoval. Kdyţ jsem po obědě vstoupil do své kanceláře, s překvapením jsem ji našel sedět u jejího stolu, jak horlivě pracuje na počítači.
„Nevěděl jsem, ţe tu dneska odpoledne budete," řekl jsem a snaţil se, aby do mého hlasu nepronikla ţádná emoce.
„No, potřebovala jsem ještě zařídit pár posledních věcí kvůli tomu San Diegu a stejně jsem s vámi chtěla probrat svoji absenci," řekla, aniţ by na moment zvedla oči od monitoru.
„Tak nechcete zajít ke mně do kanceláře?"
„Ne," prohlásila rychle. „Myslím, ţe to můţeme klidně vyřešit tady." Vrhla po mně
kradmý vychytralý pohled a ukázala na ţidli naproti sobě. „Nechtěl byste se posadit, pane
Ryane?"
Ááá, výhoda domácího hřiště. Posadil jsem se naproti ní.
„Vím, ţe zítra budete mimo kancelář, takţe není ţádný důvod, abych tady zůstávala. Je
mi jasné, ţe nesnášíte asistenty, ale zařídila jsem pro vás na ty dva týdny, co budu pryč, dočasnou výpomoc a uţ jsem dala Saře váš podrobný rozpis i seznam věcí, které budete potřebovat. Pochybuji, ţe nastanou nějaké problémy, ale pro jistotu jsem z ní vymámila slib, ţe na vás bude dohlíţet." Vyzývavě zvedla obočí a já na oplátku zakoulel očima.
„Telefony na mě máte," pokračovala, „včetně čísla do domu mého otce v Bismarcku,
pokud byste cokoli potřeboval." Začala procházet seznam, který měla před sebou, a já si
všiml, jak je věcná a výkonná. Ne ţe bych si tyhle věci neuvědomoval uţ dřív, ale z jakéhosi důvodu mi to v tuhle chvíli připadalo zřejmější. Naše oči se setkaly a ona pokračovala: „Do Kalifornie dorazím pár hodin před vámi, takţe vás vyzvednu rovnou na
letišti."
Ještě chvíli jsme na sebe upřeně hleděli a já si byl skoro jistý, ţe myslíme na jedno a totéţ. San Diego bude jeden velký test.
Atmosféra v místnosti se začala pomalu měnit, ticho toho vypovídalo víc, neţ by slova vůbec kdy mohla. Pevně jsem sevřel čelist, kdyţ jsem si všiml, ţe se jí zrychluje dech. Vyţadovalo to ode mne veškeré vypětí vůle, abych neobešel stůl a nepolíbil ji.
„Přeju příjemnou cestu, slečno Millsová," řekl jsem a udělalo mi radost, ţe můj hlas neprozrazuje nic z toho vnitřního zmatku. Zvedl jsem se a ještě chvíli otálel, neţ jsem
dodal: „Takţe se tedy sejdeme v San Diegu."
„Ano."
Přikývl jsem, zašel do své kanceláře a zavřel za sebou dveře. Po zbytek dne uţ jsem ji
neviděl a naše úsečné nashledanou mi protentokrát přišlo naprosto nepřiměřené.
Celý víkend jsem myslel na to, jaké to bude, kdyţ mi na dva týdny zmizí. Na jednu stranu
můţe být hezké uţít si celý den v práci bez rozptylování. Na druhou jsem si ale říkal, jestli mi to nebude připadat zvláštní, kdyţ ji tam nebudu mít. Uţ téměř rok představovala stálou veličinu mého ţivota a bez ohledu na naše rozpory na mě její přítomnost začínala mít uklidňující účinek.
V pondělí přesně v devět hodin vstoupila do mé kanceláře Sara se zářivým úsměvem ve tváři. Následovala ji atraktivní brunetka něco přes dvacet, kterou mi představila jako Kelsey, moji novou dočasnou asistentku. Dívka ke mně vzhlédla s poněkud ostýchavým úsměvem a já si všiml, ţe se ji Sara snaţí zklidnit rukou poloţenou na rameni.
Rozhodl jsem se, ţe se téhle příleţitosti chopím, abych všem dokázal, ţe moje pověst je jednoduše jen důsledkem toho, ţe pracuju s někým tak tvrdohlavým, jako je slečna Millsová.
„Rád vás poznávám, Kelsey," řekl jsem se širokým úsměvem a podal jí ruku k pozdravu. Dívala se na mě zvláštně, v očích měla jakýsi aţ nepřítomný výraz.
„I já vás ráda poznávám, pane," řekla a vrhla kradmý pohled po Saře. Sara se tázavě podívala na moji ruku a pak znova na mě, neţ se obrátila ke Kelsey.
„Výborně. No, uţ jsme spolu prošly všechno, co nám tu Chloe nechala. Tady je tvůj stůl." Odvedla zaskakující asistentku k ţidli slečny Millsové.
Plíţivě mě zaplavoval zvláštní pocit, kdyţ jsem na tom místě viděl sedět někoho jiného. Uvědomoval jsem si, jak můj úsměv pohasíná, a tak jsem se obrátil k Saře. „Pokud bude
cokoli potřebovat, dá vám vědět. Já budu ve své kanceláři."
Kelsey odešla ještě před obědem. Očividně jsem se jí jevil „maličko nerudný", kdyţ se jí podařilo rozpoutat menší poţár v mikrovlnce v odpočívárně. Kdyţ jsem ji viděl naposledy, vybíhala v slzách ze dveří a plačtivě vykřikovala něco o nepřátelském pracovním prostředí.
Druhý záskok, mladík jménem Isaac, dorazil kolem druhé hodiny. Isaac působil velice
inteligentně a já se těšil, ţe budu konečně pracovat s někým jiným neţ s přecitlivělou
ţenskou. Uvědomil jsem si, jak se při tom náhlém zvratu událostí usmívám. Bohuţel jsem chválil dne před večerem.
Pokaţdé, kdyţ jsem procházel kolem Isaaka u počítače, byl na internetu a prohlíţel si fotky neoděných slečen nebo sledoval videoklipy. Vţdycky okno rychle minimalizoval, ale naneštěstí pro něj jsem nebyl naprostý idiot. Diplomaticky jsem ho poţádal, aby se nazítří neobtěţoval vracet.
Ta třetí nebyla o nic lepší. Jmenovala se Jill; moc mluvila, nosila příliš upnuté oblečení a tím, jak pořád oţuţlávala vršek pera, připomínala zvíře, které se snaţí vysvobodit z pasti. Bylo to něco docela jiného, neţ kdyţ slečna Millsová v zamyšlení nepřítomně svírala konec pera mezi zuby. Tamto působilo nevtíravě a přitaţlivě, tohle krajně obscénně. Nepřijatelné. Odešla v úterý odpoledne.
Týden pokračoval v podstatě ve stejném duchu. Vystřídal jsem postupně pět různých asistentů. Nejednou jsem z chodby před svou kanceláří zaslechl bratrův dunivý smích. Kretén. Ani na tomhle poschodí nepracoval. Začínal jsem mít pocit, ţe si lidi moje trápení vychutnávají snad aţ příliš a moţná v tom dokonce vidí důkaz toho, ţe člověk sklidí, co z a se j e .
Ačkoli jsem neměl ani tu nejmenší pochybnost, ţe slečna Millsová uţ byla o té mé noční můře se svými náhradníky informovaná od Sary, dostal jsem od ní během prvního týdne několik textovek, ve kterých se mě vyptávala, jak to jde. Začal jsem se na ně těšit, dokonce jsem v pravidelných intervalech kontroloval svůj telefon, abych zjistil, jestli jsem náhodou nepromeškal pípnutí. Nerad jsem si to přiznával, ale v tomhle okamţiku bych vyhandloval svoje auto, jen abych ji měl i s tou její harpyjí letorou zpátky.
Kromě toho, ţe mi chybělo její tělo, a to aţ zoufale, mi scházel i ten oheň mezi námi. Věděla, ţe jsem parchant, a dokázala to překousnout. Uvědomil jsem si, ţe můj respekt vůči její profesionalitě během toho prvního týdne, kdy byla pryč, značně vzrostl.
Kdyţ minul druhý týden, aniţ bych od ní dostal jedinou zprávu, přistihl jsem se při úvahách, co asi dělá a s kým to dělá. Krátce mě napadlo, jestli si pořád telefonuje s Joelem. Byl jsem si v podstatě jistý, ţe se uţ nesetkali a ţe se nám dvěma podařilo dosáhnout nejistého příměří, pokud šlo o ten incident s květinami. Přesto by mě zajímalo,
jestli jí ještě někdy potom zavolal a jestli na ni bude zas něco zkoušet, aţ se vrátí domů.
Domů. Nebyla náhodou doma právě teď u svého otce? Nebo uţ povaţovala za svůj domov Chicago? Poprvé mě napadlo, ţe jestli je její otec váţně nemocný, moţná se rozhodne přestěhovat zpátky do Severní Dakoty, aby byla s ním.
Do prdele.
Zrovna kdyţ jsem se v neděli večer začal před odletem balit, uslyšel jsem zapípání
telefonu, který leţel na posteli vedle mého kufru. Pocítil jsem drobné zamrazení, kdyţ jsem si přečetl jméno na displeji.
Vyzvednu vás zítra v 11:30. Terminál B u tabulí s přílety. Pošlete textovku, aţ
přistanete.
Na moment jsem se zarazil, kdyţ mi došlo, ţe zítra budeme spolu. Pošlu. Díky.
Není zač. Všechno v pořádku?
Trochu mě překvapilo, ţe se mě ptala na to, jak se mi daří. Tady jsme se pohybovali na
příliš nezmapovaném území. Kdyţ jsme spolu pracovali, často jsme si posílali textovky a e-maily, ale ty se obvykle omezovaly na prosté odpovědi ano a ne. Nikdy nic osobního.
Bylo moţné, ţe by za sebou měla podobně frustrující týden?
Skvělé. A vy? Jak se daří otci?
Rozesmál jsem se, kdyţ jsem zprávu odeslal; tahle situace začínala být čím dál tím
podivnější. Ani ne o minutu později jsem dostal odpověď.
Vede se mu dobře. Bude mi chybět, ale uţ se těším, aţ se vrátím domů.
Domů. Ztěţka jsem polkl, kdyţ jsem si všiml té volby slova; hruď jsem měl najednou aţ
příliš sevřenou.
Uvidíme se zítra.
Nastavil jsem si buzení na mobilu, poloţil ho na noční stolek a posadil se vedle svého
zavazadla na postel. Uvidíme se za necelých dvanáct hodin.
A já si nebyl tak docela jistý, jaký z toho mám vlastně pocit.