DVANÁCT

DVANÁCT

Let do San Diega mi, přesně jak jsem doufala, poskytl čas k přemýšlení. Po návštěvě u táty jsem se zase cítila milovaná a odpočatá. Poté, co nás jeho gastroenterolog oba uklidnil, ţe je tumor benigní, trávili jsme spolu hodně času povídáním a vzpomínáním na mámu, dokonce jsme naplánovali jeho výlet do Chicaga.
Kdyţ mě líbal na rozloučenou, připadala jsem si vzhledem k situaci maximálně připravená. Byla jsem sice hromsky nervózní, ţe se zase budu muset osobně setkat s panem Ryanem, ale trochu jsem si promluvila do duše. Koupila jsem si pár věcí po internetu a měla kufr plný nových kalhotkových „zdrojů síly". Dlouho a těţce jsem zvaţovala moţnosti, a teď uţ jsem si byla vcelku jistá, ţe mám plán.
Prvním krokem bylo přiznat si, ţe tenhle problém je něco víc neţ jen pokušení vyvolané jeho blízkostí. Ani fakt, ţe jsme se nacházeli tisíc mil od sebe, nedokázal v nejmenším utišit moji potřebu. Snila jsem o něm skoro kaţdou noc, kaţdé ráno se probouzela frustrovaná a osamělá. Příliš mnoho času jsem trávila úvahami o tom, co dělá, přemítáním, jestli je stejně zmatený jako já, a pokusy vydolovat ze Sary sebenepatrnější ţdibec informací, co se děje tam doma.
Docela zajímavě jsme si popovídaly, kdyţ mi zavolala, aby mě poinformovala o tom, jak si stojí mí náhradníci. Hystericky jsem se rozesmála, kdyţ jsem slyšela, jak si tam záskoky podávají dveře. Samozřejmě ţe má Bennett velký problém, aby s ním někdo vydrţel. Je to debil.
Byla jsem zvyklá na jeho změny nálad a permanentní rozmrzelost; po profesionální stránce běţel náš vztah jako dobře promazaný stroj. To ta osobní stránka byla jedna velká noční můra. Věděli to skoro všichni; jen neznali plný rozsah celé situace.
Často jsem vzpomínala na náš poslední společně strávený den. Něco se na našem vztahu změnilo a já si nebyla jistá, co si o tom mám myslet. Bez ohledu na to, kolikrát jsme říkali, ţe uţ se to víckrát nestane, dělo se to zas. Děsilo mě, ţe tenhle muţ, který se ke mně naprosto nehodil, měl nad mým tělem větší kontrolu neţ já, jedno jak moc jsem se snaţila sama sebe přesvědčit, ţe to není pravda.
Nechtěla jsem se stát ţenou, která obětuje svoje ambice kvůli chlapovi.
Zatímco jsem postávala v příletové zóně, pokoušela jsem se ještě naposledy si dodat
kuráţ. Tohle zvládneš. Ach, boţe, doufám, ţe to zvládnu. Motýlci, co mi poletovali v břiše, uţ pracovali přesčas a mě na moment přepadl strach, ţe se ještě pozvracím.
Jeho letadlo odstartovalo z Chicaga se zpoţděním a v San Diegu nakonec dosedlo aţ po půl sedmé. Zatímco doba, kterou jsem strávila předtím v letadle, se mi hodila na
přemýšlení, těch dalších sedm hodin čekání navrch mi jenom znovu podráţdilo nervy.
Stoupla jsem si na špičky, abych měla skrz nakupený dav lepší výhled, ale nikde jsem ho neviděla. Koukla jsem se na mobil ve své ruce a znovu si přečetla jeho textovku.
Právě jsme přistáli - uvidíme se za chvilku.
Na té zprávě nebylo nic sentimentálního, ale stejně mi z ní poskočil ţaludek. S těmi
našimi vzkazy ze včerejší noci to bylo stejné. Nešlo o to, ţe bychom si řekli něco zvláštního: jednoduše jsem se ho zeptala, jak se mu daří. V jakémkoli jiném vztahu by to nikdo nepovaţoval za nic mimořádného, ale pro nás to představovalo něco naprosto nového. Existuje snad nějaká šance, ţe by se nám mohlo podařit opravdu překonat tu
neustálou animozitu a stát se skutečnými, čím - přáteli?
S ţaludkem zkrouceným na uzel jsem přecházela sem a tam a snaţila se přinutit hlavu, aby přeřadila na niţší rychlost, a srdeční tep, aby se zklidnil. Bezděčně jsem se uprostřed chůze najednou zastavila, obrátila se k příchozímu zástupu a pátrala v tom moři neznámých tváří. Dech se mi zarazil v hrdle, kdyţ se objevila hlava s povědomým účesem.
Vzchop se, Chloe. Prokrista!
Znovu jsem se pokusila dostat své tělo pod kontrolu a zvedla hlavu. Kurva. Jsem tak
nadrţená. Opravdu to byl on a připadal mi ještě hezčí, neţ jak jsem ho kdy viděla. Jak je sakra moţné, ţe někdo můţe vypadat líp za devět dní a ještě navíc, kdyţ zrovna vystoupil
z letadla?
Tyčil se skoro o hlavu výš neţ všichni ostatní kolem, byl to ten druh výšky, který člověka vyčleňuje z davu, a já za ni teď vzdávala vesmíru dík. Jeho tmavé vlasy byly stejně příšerně rozcuchané jako obvykle; nepochybně si je za poslední hodinu prohrábl rukama aspoň stokrát. Měl na sobě tmavé kalhoty, tmavošedé sako a bílou košili, kterou nechal u krku rozepnutou. Vypadal unaveně a na tváři měl lehké strniště, to ale nebyl ten pravý důvod, proč mi srdce bilo jako zvon. Hleděl do země, ale v okamţiku, kdy se naše oči setkaly, vysvitl mu v obličeji ten nejupřímnější šťastný úsměv, co jsem kdy viděla. Neţ jsem se stihla zarazit, uvědomila jsem si, ţe i já se najednou usmívám, zeširoka a zpitoměle.
Zastavil se přede mnou a v jeho tváři se rozhostil poněkud křečovitější výraz, zatímco jsme oba čekali, aţ ten druhý promluví.
„Ahoj," řekla jsem rozpačitě a snaţila se trochu uvolnit to napětí mezi námi. Kaţdou částí svého těla jsem ho touţila odtáhnout na dámské toalety, ale měla jsem jisté pochybnosti, zda je to odpovídající způsob, jak uvítat šéfa. Ne ţe by mi na tom kdy dřív zá l e ţe l o.
„Hm, ahoj," odpověděl a malinko nakrčil obočí.
Do prčic, setřes to ze sebe, Chloe! Oba jsme se obrátili a zamířili k výdeji zavazadel a já
cítila, jak mi naskakuje husí kůţe jen z toho, ţe ho mám poblíţ.
„Jaký jste měl let?" zeptala jsem se, ačkoli jsem dobře věděla, jak nerad létá komerčními aerolinkami, i kdyţ jde o první třídu. Tohle bylo tak absurdní. Přála jsem si, aby jednoduše řekl něco stupidního, abych na něj mohla zase začít řvát.
Chvíli nad tím uvaţoval, neţ odpověděl: „Bylo to kupodivu docela příjemné, kdyţ jsme se konečně odlepili od země. Nesnáším, jak jsou ta letadla přecpaná." Zastavili jsme se a čekali uprostřed kvaltujícího davu, ale jediná věc, kterou jsem si uvědomovala, bylo narůstající napětí mezi námi a kaţdý centimetr prostoru mezi našimi těly. „Váš otec je v pořádku?" zeptal se po chvilce.
Přikývla jsem. „Je to nezhoubné. Díky za zeptání."
„Jistě."
Minuty míjely v trapném tichu a mně se dost podstatně ulevilo, kdyţ jsem viděla, jak po
dopravním pásu klouţe jeho zavazadlo. Oba jsme se po něm natáhli současně a naše ruce se krátce setkaly na drţadle. Stáhla jsem se, a kdyţ jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, ţe si mě prohlíţí.
Ţaludek se mi stáhl, kdyţ jsem v jeho očích zachytila ten dobře známý hladový výraz. Oba jsme zamumlali omluvu a já odvrátila hlavu, ale ještě předtím jsem si stihla na jeho tváři povšimnout lehkého úsměvu. Naštěstí uţ byl nejvyšší čas vyzvednout pronajaté auto, a tak jsme zamířili k parkovací garáţi.
Zatvářil se potěšeně, kdyţ jsme se přiblíţili k luxusnímu pronajatému vozu Benz SLS AMG. Miloval řízení - přesněji miloval rychlou jízdu - a já si vţdycky dávala záleţet, abych pro něj objednala něco zábavného, kdyţ potřeboval auto.
„Moc pěkné," slečno Millsová," řekl, kdyţ přejíţděl rukou po kapotě. „Připomeňte mi,
abych zauvaţoval, jestli vám nemám zvýšit plat."
Vnímala jsem, jak se mi tělem šíří povědomá touha dát mu pěstí, a to mě uklidňovalo. Všechno bylo o tolik jednodušší, kdyţ se choval jako vyloţený kretén.
Kdyţ jsem stisknutím tlačítka otevřela kufr, vrhla jsem po něm vyčítavý pohled a pak ustoupila stranou, aby si mohl schovat věci. Sundal si sako a podal mi ho. Mrskla jsem s ním do kufru.
„Opatrně," napomenul mě.
„Nejsem hotelový posluha. Uloţte si to svoje pitomé sako sám."
Se smíchem se sehnul, aby zvedl zavazadlo. „Prokrista. Jen jsem chtěl, abyste mi ho na
moment podrţela."
„Aha." S tvářemi zrudlými kvůli té přehnané reakci jsem sáhla dovnitř, sebrala sako
a uhladila si ho na ruce. „Omlouvám se."
„Proč neustále předpokládáte, ţe se budu chovat jako debil?"
„Protoţe to tak obvykle je?"
S dalším zasmáním zvedl zavazadlo a uloţil ho do kufru. „Musel jsem vám hrozně
chybět."
Uţ jsem se mu chystala odpovědět, jenţe jsem se nedokázala soustředit, protoţe moji pozornost upoutalo, jak mu svaly na zádech napínají košili, kdyţ ukládal své zavazadlo do kufru vedle mého. Takhle zblízka jsem si všimla, ţe má košile jemný šedivý potisk a je ušitá tak, aby mu dokonale seděla na širokých ramenou a úzkém pasu, aniţ by přebytečná látka někde vytvářela varhánky. Kalhoty byly tmavě šedé a dokonale naţehlené. Věděla jsem s naprostou jistotou, ţe se o své oblečení nestará sám - a k čertu, kdo by mu to vyčítal, kdyţ v těch na zakázku vyrobených a v čistírně ošetřovaných šatech vypadal tak dokonale šukedelicky.
Přestaň. Přestaň!
S bouchnutím zavřel kufr, čímţ mě vyrval z mého vytrţení, a já mu vloţila klíčky do
vyčkávající ruky. Obešel vůz, otevřel mi dvířka a počkal, dokud jsem nebyla usazená, neţ je za mnou zase zavřel. Jo, jste skutečný gentleman, pomyslela jsem si.
Ujíţděli jsme mlčky, v tichu bylo slyšet jen vrnění motoru a pokyny GPS navádějící nás k hotelu. Zaměstnávala jsem se procházením našeho programu a pokoušela se muţe
vedle sebe ignorovat.
Touţila jsem se na něj dívat, studovat jeho obličej. Touţila jsem natáhnout ruku
a dotknout se jemného strniště na bradě, říct mu, aby zajel ke krajnici a dotkl se mne.
Všechny tyhle myšlenky mi běţely hlavou a znemoţňovaly mi soustředit se na papíry před sebou. Ani ta dlouhá doba, kdy jsme byli od sebe, nijak neumenšila moc, kterou nade mnou měl. Pokud něco, tak ji jedině ještě zesílila. Chtěla jsem se ho zeptat, jaké byly ty poslední dva týdny. Opravdu jsem chtěla vědět, jak se měl.
S povzdechem jsem zavřela sloţku leţící mi na klíně, otočila se a zadívala z okna.
Nejspíš jsme míjeli oceán a námořní lodě a lidi na ulicích, ale já z toho neviděla vůbec
nic. To jediné, co mě zajímalo, se nacházelo uvnitř vozu. Vnímala jsem kaţdý jeho pohyb, kaţdý nádech. Jeho prsty poklepávající na volant. Vrzání kůţe, kdyţ si poposedl na sedadle. Jeho vůni, která naplnila ten uzavřený prostor a znemoţňovala mi vzpomenout si, proč musím odolávat. Dokonale mě obklíčil ze všech stran.
Potřebovala jsem být silná a zůstat sama sebou, abych si dokázala, ţe mám svoji ţivotní dráhu pod kontrolou, jenţe jsem kaţdičkým kouskem svého těla touţila, aby se mě dotýkal. Potřebovala jsem se v hotelu před tou konferencí dát trochu do kupy, ale kdyţ jsem ho měla tak blízko, veškerá dobrá předsevzetí mi dávala vale.
„Není vám něco, slečno Millsová?" Zvuk jeho hlasu mě prudce vytrhl ze zamyšlení, a kdyţ jsem se k němu obrátila a setkala se s jeho oříškovýma očima, ţaludek se mi zachvěl pod intenzitou toho, co se skrývalo za nimi. Jak jsem mohla zapomenout, jak
dlouhé má řasy?
„Jsme tady." Ukázal na hotel a mě upřímně překvapilo, ţe jsem si toho vůbec nevšimla.
„Je všechno v pořádku?"
„Jo," odpověděla jsem rychle. „Jenom mám za sebou dlouhý den."
„Hmm," zamumlal a dál na mě koukal. Viděla jsem, jak jeho pohled zalétl k mým
ústům, a boţe, zatouţila jsem, aby mě políbil. Scházel mi ten pánovitý dotyk jeho úst, jako by na světě nebylo nic, co by chtěl víc, neţ ochutnat mé rty. Občas jsem měla podezření, ţe je to snad váţně pravda.
Jako by mě něco k němu přitahovalo, předklonila jsem se na sedadle. Mezi námi to přímo hučelo elektrickým napětím, kdyţ jeho pohled opět zalétl k mým očím. Sklonil se, aby mne políbil, a já ucítila na svých ústech jeho horký dech.
Najednou se dvířka na mé straně otevřela a já se skokem vrátila do sedadla a s úlekem zjistila, ţe vedle nich vyčkávavě postává hotelový poslíček s nataţenou rukou. Vystoupila jsem z vozu a nadechla se vzduchu, který jeho opojnou vůní prosycený nebyl. Poslíček vzal naše zavazadla a pan Ryan se omluvil, ţe musí vyřídit jeden telefonát, neţ nás zaregistrují na recepci.
Hotel byl napěchovaný dalšími účastníky konference a já zahlédla pár známých tváří. Někdy během pobytu jsem měla v plánu dát si sraz se skupinou dalších studentů z našeho programu. Zamávala jsem na ţenu, kterou jsem poznala; bude to skvělé vyrazit si s několika kamarády, kdyţ uţ jsme tady. Poslední, co jsem potřebovala, bylo vysedávat o samotě v hotelovém pokoji a fantazírovat o chlapovi, který bydlí na stejné chodbě o kus dál.
Kdyţ jsem vyzvedla naše klíče a dohlédla, aby poslíček odnesl zavazadla do pokojů,
zamířila jsem do sálu najít pana Ryana. Uvítací recepce byla v plném proudu, a kdyţ jsem
přejela pohledem velkou místnost, našla jsem ho vedle nějaké vysoké brunety. Stáli těsně u sebe, on s hlavou lehce nakloněnou, jak jí naslouchal.
Jeho hlava mi blokovala výhled na tvář té ţeny, ale zpozorněla jsem, kdyţ jsem si všimla, ţe zvedla ruku a sevřela mu předloktí. Zasmála se něčemu, co řekl, a on se trochu odtáhl, takţe jsem si ji konečně mohla prohlédnout.
Byla to krasavice s po ramena dlouhými, rovnými tmavými vlasy. Zatímco jsem je sledovala, vloţila mu něco do dlaně a sevřela mu kolem toho prsty. Jeho obličejem se mihl podivný výraz, kdyţ sklonil hlavu, aby si ten předmět ve své ruce prohlédl.
No to si snad ze mě někdo dělá srandu! Snad mu - ţe by mu právě dala klíč od svého
pokoje?
Ještě chvíli jsem je pozorovala, a pak najednou něco v mém nitru prasklo, kdyţ jsem si uvědomila, ţe pořád hledí na ten klíč, jako by uvaţoval, ţe si ho strčí do kapsy. Z pomyšlení na to, ţe by se díval na někoho jiného se stejným zaujetím, z pomyšlení, ţe by vůbec chtěl někoho jiného, se mi ţaludek zkroutil vzteky. Neţ jsem se stačila zarazit, pustila jsem se rychlým krokem přes celou místnost, aţ jsem se zastavila vedle nich.
Poloţila jsem mu ruku na předloktí a on ke mně zvedl oči, ve tváři překvapený, tázavý výraz. „Bennette, můţeš uţ jít nahoru?" zeptala jsem se klidně.
Vykulil oči a šokovaně pootevřel ústa. Nikdy jsem ho takhle neviděla, jako by naprosto nebyl schopen slova.
A pak mi to došlo: nikdy dřív jsem mu netykala.
„Bennette?" zopakoval a cosi se mu mihlo tváří. Pomalu zvedl koutek úst v úsměvu
a naše pohledy se do sebe na moment zaklesly.
Pak se obrátil zpátky k ní, přívětivě se na ni usmál a promluvil hlasem tak sladkým, aţ se mi rozechvěla kolena. „Omluv mne," řekl a diskrétně jí vloţil klíč zpátky do dlaně. „Jak
vidíš, nepřijel jsem sám."
Radostný záchvěv vítězství v mé hrudi zcela zastínil tu hrůzu, kterou bych správně měla cítit. Přitiskl mi svou teplou dlaň na kříţ a vedl mne ze sálu ven na chodbu. Čím víc jsme se ale blíţili k výtahům, tím rychleji nahrazovalo mou euforii cosi jiného. Začala se mne zmocňovat panika, kdyţ jsem si uvědomila, jak pošetile jsem se chovala.
Tahle připomínka naší neustálé hry na kočku a myš mě vyčerpávala. Kolikrát za rok někam vycestoval? A jak často mu asi někdo tiskl hotelový klíč do dlaně? Copak bych tam mohla být pokaţdé, abych ho odvlekla pryč? A pokud ne, vyhopkal by vesele po schodech
nahoru s někým jiným?
A co si kurva vlastně myslím, ţe pro něho znamenám? Neměla bych si to vůbec
připouštět!
Srdce mi uhánělo jako splašené, v uších mi hučelo, jak se mi zvedl tlak. Ve výtahu se k nám připojily tři další páry a já se modlila, abych to stihla do svého pokoje dřív, neţ exploduju. Nedokázala jsem uvěřit tomu, co jsem právě provedla. Kdyţ jsem zvedla hlavu, všimla jsem si, ţe mu ve tváři září triumfální úsměv.
Zhluboka jsem se nadechla a pokoušela si připomenout, ţe tohle je přesně ten důvod, proč bych se mu měla vyhýbat. To, co se přihodilo dole, naprosto neodpovídalo mé povaze, a bylo to navíc od nás obou na tak veřejné pracovní akci zcela neprofesionální.
Chtělo se mi na něj ječet, zranit ho a rozzuřit stejně, jako to udělal on mně, ale bylo stále
těţší a těţší najít dost silné vůle.
Nahoru jsme jeli v napjatém tichu, dokud nevystoupil i poslední pár a my tam nezůstali sami. Zavřela jsem oči a jen se snaţila klidně dýchat, ale samozřejmě jsem nedokázala vnímat nic neţ jeho. Nechtěla jsem, aby si začal s někým jiným, a ten pocit na mě doléhal s tak drtivou silou, ţe mi to úplně bralo dech. A bylo to děsivé, protoţe pokud jsem si měla přiznat pravdu, nejspíš mi zlomil srdce.
Moţná zlomil i mne. Výtah zastavil a dveře se s tichým cinknutím otevřely na našem podlaţí.
„Chloe?" pobídl mne s rukou přitištěnou na mých zádech. Obrátila jsem se a vyběhla z výtahu.
„Kam jdeš?" vykřikl za mnou. Slyšela jsem jeho kroky a věděla, ţe mám zaděláno na
slušný problém. „Chloe, počkej!"
Nemohla jsem před ním prchat donekonečna. A uţ jsem si ani nebyla jistá, jestli chci.