DEVĚT

DEVĚT

Viděl jsem, jak se jí ve tváři vystřídalo rychle po sobě hned několik emocí: rozpaky, rozmrzelost a pak zvědavost? Z druhé strany linky se mi podařilo nejasně rozeznat muţský hlas a ucítil jsem, jak se ve mně začíná probouzet pračlověk. Kdo jí to sakra volá?
Najednou se jí zúţily oči a tichý hlásek v mém nitru mi napověděl, ţe bych měl nejspíš trochu znervóznět. „No, mockrát děkuju, ţe jste mi o tom dal vědět. Ano. Ano, jistě.
Dobře. Ano. Zavolám vám, aţ se rozhodnu. Díky za zavolání, Joeli."
Joel? Zasraný Cignoli.
Ukončila hovor a pomalu vrátila telefon zpátky do kabelky. S pohledem upřeným k zemi
zavrtěla hlavou a uniklo jí tiché zachichotání, neţ jí ústa ozdobil zlomyslný úsměšek.
„Nechcete mi náhodou něco vysvětlit, pane Ryane?" zeptala se sladce, a ve mně to z jakéhosi důvodu vzbudilo ještě větší obavy. Lámal jsem si hlavu, ale nedokázal na nic
přijít. O čem to mluví?
„Tohle byl zřejmě ten nejpodivnější rozhovor, co jsem kdy vedla. Vypadá to, ţe kdyţ si Joel včera večer zkontroloval e-mail, našel tam potvrzení o doručení mojí kytice. Nikdy
byste neuhodl, co mi řekl."
Přistoupila ke mně o krok blíţ, a já instinktivně o krok ucouvl. Nelíbilo se mi, kam tohle
směřuje. „Ukázalo se, ţe jejich převzetí někdo podepsal."
Ale do prdele.
„A podle jména na té stvrzence to byl jistý Bennett Ryan."
Áá do hajzlu. Proč jsem se sakra podepsal vlastním jménem? Snaţil jsem se přijít na
nějakou odpověď, ale v hlavě jsem měl najednou prázdno. Moje mlčení jí ovšem zřejmě řeklo všechno, co potřebovala vědět.
„Vy zmetku! Vy jste je převzal a pak jste mi lhal?" Tvrdě mě šťouchla do hrudi a já najednou pocítil instinktivní nutkání chránit si koule. „Proč jste to udělal?" Teď jsem byl zády nalepený na zdi já a horečně jsem hledal únikovou cestu.
„Já coţe?" vybrebtal jsem. Srdce jako by se mi chtělo vydrápat z hrudi ven.
„Váţně! Co to má sakra znamenat?"
Potřeboval jsem nějakou odpověď, a potřeboval jsem ji sakra rychle. Uţ snad posté za
posledních pět minut jsem si prohrábl rukama vlasy a nakonec usoudil, ţe bude nejspíš nejlepší vyjít s pravdou ven.
„Já nevím, jasný?" vykřikl jsem na ni. „Já prostě do prdele!"
Vytáhla znovu svůj telefon a zdálo se, ţe se chystá někomu poslat textovku. „Co to děláte?" zeptal jsem se.
„Ne ţe by vám do toho něco bylo, ale chci dát vědět Julii, aby šla napřed beze mě.
Neodejdu odsud, dokud mi neřeknete pravdu." Zamračila se na mne a já úplně cítil, jak z ní ve vlnách vyzařuje vztek. Na moment mi projelo hlavou, ţe bych měl říct Emily, co se děje, ale ona mě stejně viděla, kdyţ jsem šel za Chloe, takţe jsem si byl vcelku jistý, ţe
uţ si to mezitím spočítala.
„Takţe?"
Podíval jsem se jí do očí a zhluboka si povzdechl. Neexistoval absolutně ţádný způsob,
jak bych tohle mohl vysvětlit a nevypadal přitom jako totální idiot. „Tak jo, ano, podepsal
jsem to."
Upřeně na mě hleděla, hruď se jí zdvihala a pěsti měla zaťaté tak pevně, aţ jí zbělely
kotníky na prstech. „A?"
„A pak jsem je vyhodil." Jak jsem tam proti ní stál, došlo mi, ţe si ten její vztek zasluhuju do poslední mrtě. Choval jsem se k ní nečestně. Nic jsem jí nenabízel, ale stejně jsem jí stál v cestě k někomu, kdo by ji třeba mohl udělat šťastnou.
„Vy jste kruci naprosto neuvěřitelný," zavrčela skrz zaťaté zuby. Věděl jsem, ţe se ze všech sil přemáhá, aby se po mně přes celou místnost nevrhla a nezmlátila mě.
„Vysvětlete mi, proč jste to udělal."
Tohle byla ta část, na kterou jsem neuměl pořádně odpovědět. „Protoţe" Poškrábal jsem se na hlavě. Štvalo mě, ţe jsem se nechal zahnat do kouta. „Protoţe nechci, abyste
chodila s Joelem."
„Ze všech stupidních, šovinistických - kdo si sakra myslíte, ţe jste? To, ţe jsme spolu šukali, ještě neznamená, ţe máte právo rozhodovat o mém ţivotě. Nejsme pár, nechodíme spolu. Sakra, ani se nemáme rádi!" vykřikla.
„Vy si myslíte, ţe to nevím? Nedává to ţádný smysl, jasné? Jenţe kdyţ jsem uviděl ty
květiny no tak, byly to přece blbé růţe!"
Vypadala, jako by se chystala poslat mě někam do ústavu. „Vy berete nějaké prášky?
Co má s tímhle společného fakt, ţe to byly růţe?"
„Vy růţe nesnášíte!" Jakmile jsem ta slova vypustil z úst, napjatý výraz v obličeji jí povolil, oči změkly a potemněly. Blekotal jsem dál: „Zkrátka jsem je tam uviděl a zareagoval automaticky. Nedal jsem si pauzu a nenechal si to projít hlavou. Jenom ta představa, ţe se vás dotýká" Pěsti u boků se mi zatínaly a hlas se vytrácel, jak jsem se urputně snaţil znovu najít klid. Kaţdou vteřinou jsem cítil větší zlost: na sebe, ţe jsem takový slaboch a dovolím, aby se mi emoce vymkly z rukou, znova, a na ni, ţe nade mnou má takovou kurevsky nevysvětlitelnou moc.
„Tak fajn, podívejte," řekla a nadechla se, aby se trochu srovnala. „Neříkám, ţe
souhlasím s tím, co jste provedl, ale chápu to do jisté míry."
Šokovaně jsem po ní střelil očima.
„Lhala bych, kdybych tvrdila, ţe k vám necítím něco podobně majetnického," dodala
váhavě.
Nedokázal jsem uvěřit tomu, co slyším. To mi opravdu právě přiznala, ţe to vnímá úplně
stejně?
„Jenţe to nic nemění na skutečnosti, ţe jste mi lhal. Lhal jste mi přímo do obličeje. Moţná vás povaţuju v podstatě za arogantního blbce, ale vţdycky jste pro mne byl člověk,
který se ke mně choval čestně."
Trhnul jsem sebou. Měla pravdu.
„Mrzí mě to." Moje omluva zůstala viset ve vzduchu a já si nebyl jistý, koho z nás dvou
to překvapilo víc.
„Dokaţte to." Dívala se na mě tak klidně, v jejích rysech nebyla patrná ani špetka
emocí. Co tím myslela? A pak mi to došlo. Dokaţte to. Nebyli jsme schopní komunikovat prostřednictvím slov, protoţe slova nás přiváděla jedině do maléru. Ale tamto? Tamto bylo něčím, v čem jsme spolu vycházeli, a jestli mi chtěla poskytnout ještě tuhle jednu šanci, abych napravil, co jsem provedl, vyuţiju jí.
Tolik jsem ji v tom okamţiku nenáviděl. Nenáviděl jsem ji za to, ţe má pravdu a já ţe se mýlím, a nenáviděl ji, ţe mě nutí si vybrat. A víc neţ co jiného jsem nenáviděl to, jak moc po ní touţím.
Rychle jsem překonal vzdálenost, která nás dělila, a poloţil jí zezadu ruku kolem krku. Přitiskl jsem ji k sobě, zadíval se jí do očí a přitáhl si její ústa ke svým. Ve vzduchu se vznášela jakási nevyslovená výzva. Ani jeden z nás nebyl ochoten couvnout nebo připustit, ţe to - ať uţ ono to bylo cokoli - je mimo naši kontrolu.
Anebo jsme moţná oba dělali přesně tohle.
V okamţiku, kdy se naše rty setkaly, jsem pocítil povědomé vzrušení, které mi proudilo
celým tělem.
Ruce jsem jí zabořil hluboko do vlasů a zvrátil jí hlavu nazad, aby mohla pojmout všechno, co jsem do ní tlačil. Tentokrát šlo moţná o ni, ale stejně jsem si byl sakra jistý, ţe to budu mít pod kontrolou já. Přitiskl jsem se na ni celým tělem a zasténal, kdyţ jsem cítil, jak do sebe naše křivky dokonale zapadají. Chtěl jsem, aby tahle nutkavá potřeba zmizela, abych dosáhl uspokojení a šel dál; jenţe pokaţdé, kdyţ jsem se jí dotkl, bylo to ještě lepší, neţ jsem si pamatoval.
Svezl jsem se na kolena, popadl ji za boky, přitáhl blíţ a začal jí přejíţdět rty nad pasem legín. Vykasal jsem jí triko, líbal kaţdičký centimetr odhalené kůţe a vychutnával si napnuté svaly, které jsem zkoumal. Pak jsem k ní zvedl hlavu a zahákl prsty za pás. Oči měla zavřené a kousala se do spodního rtu. Cítil jsem, jak mi péro tvrdne v očekávání toho, co jsem se chystal udělat.
Stáhl jsem jí legíny na stehna. Po těle jí naskakovala husí kůţe, kdyţ jsem přejíţděl prsty dolů po nohách. Zabořila mi ruce do vlasů, drsně za ně zatahala a já k ní se zasténáním zvedl hlavu. Přejel jsem po lemu jemného saténu jejích kalhotek a zastavil se u tenkých prouţků na bocích. „Je to skoro aţ moc hezké, neţ aby to člověk zničil," řekl jsem, kdyţ jsem si omotával jeden prouţek kolem kaţdé ruky.
„Skoro." Stačilo jediné rychlé škubnutí, aby povolily, a já mohl ten růţový hadřík sebrat a nacpat si ho do kapsy.
V tu chvíli se mě zmocnila naléhavá touha a já rychle vyprostil její nohu, poloţil si ji na rameno a začal zasypávat polibky měkkou kůţi na vnitřní straně stehna.
„Ach, do prčic," vydechla a zajela mi rukama do vlasů. „Ano, kruci, prosím."
Kdyţ jsem se jí napřed otřel nosem o poštěváček a pak ho pomalu přejíţděl jazykem,
drsně mě drapla za vlasy a začala pohybovat boky proti mým ústům. Z jejích rtů se řinula chraplavým šepotem nesrozumitelná slova, a kdyţ jsem ji tam viděl, jak se tomu celá kompletně poddává, uvědomil jsem si, ţe ona je vůči tomuhle stejně bezmocná jako já. Byla na mě naštvaná, tak naštvaná, ţe někde v koutku duše nejspíš touţila zaháknout mi nohu kolem krku a uškrtit mě, ale aspoň mi dovolila poskytnout jí něco, co bylo v řadě ohledů o tolik intimnější neţ prosté šukání. To já klečel na kolenou, ale ona byla ta
zranitelná a nahá.
Taky byla na dotyk teplá a vlhká a chutnala přesně tak zatraceně sladce, jako vypadala. „Dokázal bych vás kurva celou spolknout," zašeptal jsem a odtáhl se natolik, abych jí
mohl pohlédnout do tváře. Políbil jsem ji na bok a zamumlal. „Tohle by bylo o tolik lepší, kdybych vám mohl někde pořádně roztáhnout nohy. Třeba na stole v konferenční
místnosti."
Zatahala mě za vlasy a s úsměvem si mě přitáhla zpátky k sobě. „Mně to takhle docela
stačí. Neopovaţujte se přestat."
Málem jsem nahlas přiznal, ţe bych nemohl, ani kdybych chtěl, a ţe jsem se pomalu hrozil představy, ţe bych to třeba jen zkusil, ale brzy jsem se opět ztratil v jejím těle. Touţil jsem si uloţit do paměti kaţdou sprosťárnu a prosbu, která jí unikla z úst, s vědomím, ţe to já jsem toho všeho příčinou. S ústy přisátými k ní jsem znovu zasténal, aţ vykřikla a přitiskla své tělo blíţ. Vklouzl jsem do ní dvěma prsty a druhou rukou ji tahal za bok, abych ji přiměl najít se mnou stejný rytmus. Tiskla se na mne a začala kroutit boky, zpočátku pomalu a postupně stále rychleji. Cítil jsem, jak se její tělo křečovitě svírá: její nohy, břicho, její ruce v mých vlasech.
„Uţ skoro jsem," oddechovala ztěţka. Pohyby jejích boků poněkud ochably, staly se trhanějšími a divočejšími, ale mě to sakra samotného taky trochu rozdivočelo. Touţil jsem kousat a sát, zabořit do ní prsty a úplně ji připravit o rozum. Bál jsem se, ţe začínám být aţ moc drsný, ale její oddechování se proměnilo v drobné hekání následované táhlými prosbami. A pak jsem zkroutil zápěstí, protlačil se hloub a ona vykřikla a roztřásly se jí nohy, kdyţ ji zahltil orgasmus.
Zatímco jsem ji hladil po boku, pomalu jsem sundal její nohu a přitom dával pozor na chodidlo, pro případ, ţe by se mě nakonec přece jen rozhodla nakopnout. Přejel jsem si prstem po rtu a pozoroval, jak se jí postupně znovu zaostřuje pohled.
Odstrčila mě a s pohledem upřeným na mne, jak tam před ní klečím, si rychle urovnala oblečení. Pozvolna jsme se znovu vraceli do reality a do našeho těţkého oddechování se postupně mísily různé zvuky lidí, kteří stolovali na opačné straně dveří.
„Neodpustila jsem vám," řekla, natáhla se k zemi po své kabelce, odemkla dveře a bez jediného dalšího slova vyšla z místnosti.
Pomalu jsem se zvedl na nohy, a zatímco jsem sledoval, jak se za ní zavírají dveře, snaţil jsem se pochopit, co se to právě stalo. Měl bych cítit vztek. Ale místo toho jsem si uvědomil, ţe se mi koutek úst zvedá v úsměvu, a skoro jsem se rozesmál absurditě toho všeho.
K čertu, ona to udělala zas. Porazila mě v mé vlastní hře.
V noci jsem proţíval peklo. Od chvíle, kdy jsem odešel z té restaurace, jsem skoro nespal
ani nejedl a trpěl v podstatě permanentní erekcí. Kdyţ jsem mířil do práce, věděl jsem přesně, co mě čeká. Udělá všecko, co bude v jejích silách, aby mě mučila a potrestala za to, ţe jsem jí lhal; úchylné ale bylo ţe jsem se na to svým způsobem těšil.
Překvapilo mě, kdyţ jsem po svém příchodu našel její stůl prázdný. Zvláštní, pomyslel jsem si, zřídkakdy přicházela pozdě. Pokračoval jsem do své kanceláře a začal se připravovat na další pracovní den. O patnáct minut později mě od telefonátu vytrhlo
prásknutí předních dveří. No, rozhodně nezklamala; slyšel jsem bouchat zásuvky a fascikly
a bylo mi jasné, ţe z dneška se vyklube zajímavý den.
V deset patnáct mě vyrušil interkom. „Pane Ryane." Její chladný hlas naplnil celou místnost a já se navzdory její očividné rozmrzelosti přistihl, jak se spokojeně šklíbím, kdyţ jsem stisknutím tlačítka hovor přijímal.
„Ano, slečno Millsová?" ozval jsem se a slyšel, jak se ten úšklebek odráţí v tónu mého hlasu.
„Za patnáct minut máme být v konferenční místnosti. V poledne budete muset odejít na pracovní oběd s prezidentem Kelly Industries, který začíná o půl jedné. Stuart na vás
bude čekat v garáţi."
„Vy mě nedoprovodíte?" Trochu mi vrtalo hlavou, jestli se náhodou nevyhýbá situacím, kdy by se mnou zůstala o samotě. Nebyl jsem si jistý, co si o tom mám myslet.
„Ne, pane. Jen pro vedení." Zatímco mluvila dál, slyšel jsem šustění papíru. „Kromě toho
musím dneska zařídit to San Diego."
„Za moment budu venku," spustil jsem prst z tlačítka a postavil se, abych si upravil kravatu a sako.
Kdyţ jsem vyšel z kanceláře, pohled mi okamţitě padl na ni. Pokud jsem snad měl nějaké pochyby, ţe mě přinutí trpět, teď byly pryč. Skláněla se nad stolem v modrých hedvábných šatech, které dokonale podtrhovaly její dlouhé štíhlé nohy. Vlasy měla vyčesané nahoru, a kdyţ se ke mně obrátila, všiml jsem si, ţe jí na nose sedí brýle. Jak
jsem měl být schopný mluvit souvisle, kdyţ ona bude sedět vedle mne?
„Jste připravený, pane Ryane?" Aniţ by čekala na odpověď, posbírala si věci a vyrazila na chodbu. Měl jsem pocit, ţe dneska pohupuje boky ještě víc neţ obvykle. Ta drzá mrcha mě provokuje.
Stáli jsme v přeplněném výtahu, kde se naše těla nedobrovolně tiskla na sebe, a já měl co dělat, abych potlačil sten. Moţná to byla jen moje představivost, ale měl jsem takový pocit, ţe jsem zahlédl náznak úsměšku, kdyţ se „náhodou" otřela o mého zpola ztopořeného ptáka. Dvakrát.
Další dvě hodiny jsem strávil ve vlastním soukromém pekle. Pokaţdé kdyţ jsem se na ni podíval, provedla něco, čím mě sráţela na kolena: potutelné pohledy, olizování spodního rtu, přehazování nohou sem a tam nebo nepřítomné obtáčení pramínku vlasů kolem prstu. V jednom okamţiku jí spadlo pero, a kdyţ se shýbala pod stůl, aby ho sebrala, jakoby nechtěně mi poloţila ruku na stehno.
Při pracovním obědě, který následoval, jsem cítil stejnou měrou vděčnost za to dočasné osvobození od jejího mučení a zoufalou touhu vrátit se k němu zpátky. Přikyvoval jsem a promlouval v těch správných okamţicích, ale popravdě jsem tam byl duchem prakticky nepřítomen. Můj otec si byl pochopitelně celou dobu dobře vědom mé rozmrzelosti a zamlklosti. Cestou zpátky do kanceláře se do mě pustil.
„Máte s Chloe společně strávit tři dny v San Diegu bez nárazníku kancelářských dveří a nebude tam nikdo, kdo by vám dělal rozhodčího. Očekávám, ţe se k ní budeš chovat s maximálním respektem. A neţ přejdeš do ofenzívy," dodal a zvedl ruku, protoţe vycítil,
ţe se mu chystám rychle odseknout, „s Chloe uţ jsem o tom mluvil."
Vykulil jsem oči a rychle jimi po něm blýskl. On mluvil se slečnou Millsovou o mém
profesionálním chování?
„Ano, uvědomuju si, ţe tady nejde jen o tebe," řekl, kdyţ kráčel v čele k prázdnému výtahu. „Ujistila mě, ţe nabízí do puntíku přesně to, co dostává. Proč si myslíš, ţe jsem tě vůbec navrhl jako jejího programového mentora? V nejmenším jsem nepochyboval, ţe
ona s tebou dokáţe drţet krok."
Henrymu, který stál mlčky vedle něj, se tváří rozléval samolibý úsměv. Kretén.
Trochu jsem se zamračil, kdyţ mi to najednou došlo: ona mě bránila. Snadno se mohla
postarat, abych z toho vyšel jako tyran, ale namísto toho přijala část viny.
„Tati, já přiznávám, ţe můj vztah s ní je poněkud nekonvenční," začal jsem a modlil se, aby nikdo nepochopil, nakolik pravdivé tohle tvrzení ve skutečnosti je. „Ale ujišťuju tě, ţe to v ţádném případě nenaruší naši schopnost postarat se o obchod. Nemusíš se ničeho
bát."
„Dobře," řekl táta. To uţ jsme dorazili do patra, kde se nacházela moje kancelář.
Kdyţ jsme vstoupili dovnitř, slečna Millsová telefonovala. Mluvila sotva slyšitelným
hlasem. „No, uţ budu muset končit, tati. Potřebuju vyřídit pár věcí, ale dám ti vědět, jak to jen bude moţné. Měl by ses trochu prospat, ano?" dodala tiše. Po krátké pauze se zasmála, ale pak chvíli jen mlčela. Ani já, ani ţádný z těch dvou muţů vedle mě jsme se
neodváţili říct jediné slovo. „Já tě taky miluju, tati."
Ţaludek se mi při těch slovech sevřel z toho, jak se jí zachvěl hlas, kdyţ je pronášela. Obrátila se v ţidli a překvapeně sebou trhla, kdyţ nás tam uviděla stát. Rychle začala pořádat papíry na stole.
„Jak proběhlo jednání?"
„Běţelo to hladce jako vţdycky," řekl otec. „Vy i Sara jste opravdu odvedly skvělou práci.
Nevím, co by si mí synové bez vás dvou počali."
Lehce nadzvedla obočí a já si všiml, jak se urputně snaţí potlačit škodolibý pohled mým směrem. Jenţe pak se zatvářila zmateně a já si uvědomil, ţe se na ni zeširoka usmívám, protoţe doufám, ţe zase předvede něco z té své příznačné drzosti. Kdyţ jsem procházel do své kanceláře, mračil jsem se, jak nejlíp jsem uměl. Teprve při zavírání dveří mi došlo,
ţe od chvíle, kdy jsme se vrátili zpátky a vyslechli její telefonát, se ani jednou neusmála.