DEVATENÁCT

DEVATENÁCT

Věděl jsem, ţe ţeny dokáţou zčistajasna obrátit o sto osmdesát stupňů. Poznal jsem pár takových, které se úplně ponořily do svých představ a scénářů, dokázaly se v duchu klidně přenést k nějakému „co kdyby" třicet tisíc let do budoucna, a pak se rozčílily kvůli něčemu, co podle jejich soudu provedu odteď za tři dny.
Jenţe ta záleţitost s Chloe mi připadala docela jiná, a ona navíc stejně nebyla ten typ ţeny. Uţ jsem ji dřív viděl naštvanou. Sakra, zaţil jsem u ní všechny odstíny naštvanosti: viděl jsem ji nahněvanou, vytočenou, plnou nenávisti, rozzuřenou do nepříčetnosti.
Nikdy jsem ji nezaţil zraněnou.
Během krátké jízdy na letiště se ponořila do dokumentů. Kdyţ jsme čekali na odbavení,
vymluvila se, ţe musí zavolat svému otci. V letadle usnula skoro okamţitě, jakmile jsme se usadili, a ignorovala veškeré moje rafinované přemlouvání, abychom se připojili do mílového klubu. Probrala se jen na tak dlouho, aby odmítla oběd, i kdyţ jsem věděl, ţe vynechala snídani. Kdyţ se probudila, letadlo uţ zahajovalo sestup, a ona raději vyhlíţela z okýnka, neţ aby se dívala na mě.
„Hodláš mi říct, co se pokazilo?"
Neodpovídala mi snad celou věčnost a mně se srdce rozbušilo jako o závod. Snaţil jsem
se vybavit si všechny ty momenty, kdy jsem mohl něco zmršit. Sex s Chloe v posteli. Další sex s Chloe. Orgasmus pro Chloe. Vlastně měla spoustu orgasmů, pokud mám být upřímný. Nemyslel jsem, ţe by tady šlo o tohle. Probuzení, sprcha, prakticky jsem jí vyznal lásku. Hotelový vestibul, Gugliotti, letiště.
Zarazil jsem se. Ten rozhovor s Gugliottim ve mně zanechal trochu nepříjemný dojem. Nebyl jsem si jistý, proč jsem se choval tak moc jako majetnický osel, ale nedalo se popřít, ţe Chloe na mě zkrátka měla takovýhle vliv. Při tom jednání si vedla úţasně, to jsem věděl, ale rozhodně jsem nehodlal dopustit, aby takhle klesla a začala pracovat pro člověka jako Gugliotti, aţ dodělá svůj postgraduál. Nejspíš by s ní zacházel jako s kusem masa a celý den jí očumoval zadek.
„Slyšela jsem, co jsi říkal." Její hlas zněl tak tiše, ţe mi chvíli trvalo, neţ jsem zaregistroval, ţe vůbec něco říká, a pak dalších pár vteřin, neţ jsem to zpracoval. Sevřel se mi ţaludek.
„Co jsem říkal kdy?"
Usmála se, konečně se ke mně obrátila a do prdele: ona plakala. „Kdyţ jsi mluvil
s Gugliottim."
„Mluvila ze mě ţárlivost. Omlouvám se."
„Mluvila z tebe ţárlivost" zamumlala a obrátila se zpátky k oknu. „Znělo to pohrdavě -
a díky tobě jsem vypadala jako pitomec! Choval ses, jako by ta schůzka byla jenom nějaký nácvik. Připadám si směšně, kdyţ si vzpomenu, jak jsem ti to včera popisovala,
kdyţ jsem si ještě myslela, ţe šlo o něco víc."
Poloţil jsem jí ruku na paţi a zlehka se zasmál. „Chlapi jako Gugliotti mají obrovské ego.
On zkrátka potřeboval mít pocit, ţe mu naslouchá někdo z velkých šéfů. Udělala jsi všechno, co bylo potřeba. On jenom chtěl, abych to byl já, kdo mu předloţí oficiální
smlouvu."
„Ale to je absurdní. A tys ho v tom podporoval a ze mě jsi udělal obyčejného pěšáka."
Zmateně jsem zamrkal. Udělal jsem přesně to, co říkala. Ale takhle se ta hra přece
hraje, ne? „Jsi moje stáţistka."
Ze rtů jí unikl pronikavý smích, kdyţ se ke mně znovu obrátila. „Správně. Protoţe ty jsi
přece celou dobu bedlivě dohlíţel na to, aby moje kariéra zdárně pokračovala."
„Samozřejmě ţe ano."
„Jak bys vůbec mohl vědět, ţe se potřebuju otrkat? Do včerejška jsi se na moji práci
sotva podíval."
„Naprosto mylný dojem." Zavrtěl jsem hlavou, teď uţ trochu podráţděně. „Vím to, protoţe jsem sledoval všechno, co děláš. Nechci na tebe moc tlačit, abys toho neměla víc, neţ v danou chvíli dokáţeš zvládnout, a to je taky důvod, proč si ponechávám kontrolu
nad Gugliottiho účtem. Ale ty jsi odvedla skvělou práci, a já jsem na tebe velice pyšný."
Zavřela oči a zabořila hlavu zpátky do sedadla. „Tys mě nazval ‚ţábou'."
„Váţně?" Zapátral jsem v paměti a uvědomil si, ţe má pravdu. „Nejspíš jsem jenom
nechtěl, aby v tobě viděl nějakou sexbombu, kterou můţe zaměstnat a pak na ni něco
zkoušet."
„Jeţíši, Bennette. Ty jsi takový pitomec! Moţná mě chtěl zaměstnat, protoţe bych na tu
práci měla!"
„Omlouvám se. Choval jsem se jako ţárlivý milenec."
„Ţárlivý milenec není pro mě nic nového. Jde o to, ţe se ke mně chováš, jako bys mi
prokazoval sluţbu. Jde o to, jaký jsi povýšenec. Teď uţ si nejsem jistá, jestli není ta pravá
doba exponovat se v typičtějším vztahu šéf-stáţistka."
„Říkal jsem ti, ţe podle mého názoru jsi v jeho případě odvedla skvělou práci."
Zamračila se na mě a obličej jí zrudl. „Tohle jsi mi nikdy dřív neřekl. Říkal jsi: ‚Dobře.
Zpátky do práce.' Tak je to. A před Gugliottim jsi se choval, jako bys mě měl omotanou
kolem malíčku. Předtím bys předstíral, ţe mě ani neznáš."
„To tady váţně musíme diskutovat o tom, proč jsem se předtím choval jako idiot? Sama jsi nebyla zrovna Malá miss Sunshine. A proč je teď vhodný okamţik to vůbec vytahovat?"
„Tady nejde o to, ţe ses předtím choval jako idiot. Jde o to, jak se chováš teď. Snaţíš se něco si vykompenzovat. Tohle je přesně ten důvod, proč člověk nemá píchat se svým šéfem. Předtím jsi byl fajn šéf - nechal jsi mě dělat svoje a ty sis dělal taky svoje. Teď se z tebe stal pečující mentor, který mi říká ‚ţába' před chlapem, co jsem ti u něho chránila
prdel? Neuvěřitelné."
„Chloe -"
„Dokáţu s tebou vyjít, pokud se chováš jako kolosální kokot, Bennette. Jsem na to
zvyklá. Očekávám to. Takhle to mezi námi funguje. Protoţe jsem věděla, ţe mě přes všechno to štěkání a práskání dveřma respektuješ. Ale to, jak ses zachoval dneska - jako by se tím narýsovala nějaká hranice, která tam dřív nebyla" Zavrtěla hlavou a obrátila se zpátky k oknu.
„Myslím, ţe přeháníš."
„Moţná," řekla a sklonila se, aby vylovila z kabelky telefon. „Ale dřela jsem jako mezek,
abych se dostala tam, kde jsem - a mám to všechno riskovat?"
„Můţeme zvládnout obojí, Chloe. Dokáţeme spolu těch pár příštích měsíců pracovat
i milovat se. A tohle? To, co se děje dneska? Říká se tomu potíţe růstu."
„Nejsem si jistá," řekla, párkrát zamrkala, aby potlačila slzy, a zadívala se někam mimo mne. „Jenom se snaţím zachovat se moudře, Bennette. Nikdy dřív jsem nepochybovala o vlastní hodnotě, i kdyţ jsem měla pocit, ţe ty ano. A pak, kdyţ jsem uvěřila, ţe vidíš úplně přesně, kdo vlastně jsem, jsi mě takhle poníţil" Kdyţ ke mně zvedla oči, byly plné bolesti. „Já teď nejspíš nechci začít pochybovat o sobě samé. Po tom všem, jak jsem se
snaţila."
Letadlo sebou při přistání škublo, ale i tak to se mnou neotřáslo zdaleka tolik jako její slova. V minulosti jsem jednal se šéfy řady největších finančních společností na světě. Postavil jsem se manaţerům, kteří si mysleli, ţe mě dokáţou rozmáčknout jako blechu. Dokázal jsem se s touhle ţenou hádat aţ do skonání světa a s kaţdým slovem si připadal jako ještě větší chlapák. Jenţe v tuhle chvíli jsem ze sebe nedokázal vydolovat jediné rozumné slovo.
Říct, ţe jsem té noci nemohl spát, by ani zdaleka nevystihovalo skutečnost. Sotva jsem
dokázal vydrţet v lehu. Kaţdý plochý povrch jako by nesl její otisk, a vůbec nezáleţelo na tom, ţe tady nikdy nebyla. Pouhý fakt, ţe jsme o tom mluvili - a ţe jsem ji měl v plánu sem přivést hned tu první noc po návratu domů - stačil, aby se tu napevno usadil její duch.
Zkoušel jsem jí volat; nebrala to. Připouštím, byly tři ráno, ale tušil jsem, ţe ani ona nespí. Její mlčení bylo ještě o to horší, ţe jsem věděl, ţe cítí přesně to co já. Věděl jsem, ţe je v tom ponořená stejně hluboko. Jenţe ona usoudila, ţe to není správné.
Zítřek ani nemohl přijít dost brzy.
Dorazil jsem v šest, abych tam byl určitě dřív, neţ chodí ona. Přinesl jsem nám oběma
kávu a aktualizoval diář, abych jí ušetřil trochu času, který bude moci vyuţít k tomu, aby dohnala, co zameškala, zatímco byla pryč. Odfaxoval jsem smlouvu Gugliottimu a sdělil mu, ţe ta verze, kterou viděl v San Diegu, byla finální a vše, co mu Chloe předloţila, platí. Dal jsem mu dva dny, aby poslal zpátky podepsané listiny.
A pak jsem čekal.
V osm vstoupil do mé kanceláře otec s Henrym v patách. Táta se mračil často, ale
zřídkakdy na mě. Henry se netvářil naštvaně nikdy.
Jenţe dneska oba vypadali, jako by mi nejradši zakroutili krkem. „Cos to provedl?" Táta mi hodil na stůl list papíru.
Do ţil mi zvolna skapával led. „Co je to?"
„To je Chloeina výpověď. Nechala to dneska ráno u Sary."
Uplynula celá minuta, neţ jsem dokázal promluvit. Během té doby nezaznělo v místnosti
nic neţ bratrova slova: „Bene, ty pitomče! Co se stalo?"
„Já to zkurvil," řekl jsem konečně a přitiskl si dlaně na oči.
Táta se posadil, ve tváři naprosto nepohnutý výraz. Byla to ta samá ţidle, na kterou se
ani ne před měsícem posadila Chloe, roztáhla nohy a začala se sama sebe dotýkat,
zatímco já měl co dělat, abych dokončil telefonát.
Prokrista, jak jsem to mohl nechat dojít takhle daleko?
„Řekni mi, co se stalo." Hlas mého otce zněl velice klidně: ticho před bouří. Musel jsem si trochu povolit kravatu, dusil jsem se pod tou tíhou na hrudi. Chloe mě opustila.
„Chodíme spolu. Ne, vlastně chodili jsme."
„Já to věděl!" vykřikl Henry ve stejné chvíli, kdy otec zaječel: „Coţe?"
„Teprve aţ v San Diegu," ujistil jsem je rychle. „Před San Diegem jsme spolu jen -" „Píchali?" přišel mi Henry ochotně na pomoc a vyslouţil si přísný pohled od táty.
„Ano. My jsme jen" Osten bolesti se mi zaryl do hrudi. Její výraz, kdyţ jsem se sklonil,
abych ji políbil. Její plný spodní ret sevřený mezi mými zuby. Její smích, kdyţ mi tiskla rty na ústa. „A jak oba víte, choval jsem se jako pitomec. Ona mi to ale oplácela stejnou mincí," ujistil jsem je. „A v San Diegu to přerostlo v něco víc. Do prdele." Natáhl jsem se
pro ten list papíru, ale hned jsem ruku zase stáhl. „Ona opravdu dala výpověď?"
Otec přikývl, ve tváři zcela nečitelný výraz. Touhle superschopností se vyznačoval po celý můj ţivot: v okamţicích, kdy toho cítil nejvíc, dával najevo nejmíň.
„To je důvod, proč máme v kanceláři politiku sbratřování, Bene," řekl a ta zdrobnělina
trochu zmírnila jeho tón. „Myslel jsem, ţe máš aspoň trochu rozumu."
„Já vím." Přejel jsem si rukama po obličeji, pak pokynul Henrymu, aby se posadil, a do posledního detailu jsem jim povyprávěl, co se stalo: o té mé otravě z jídla, o schůzce s Gugliottim a jak to Chloe profesionálně zastala. Vysvětlil jsem jim,ţe jsme se v podstatě dohodli, ţe budeme spolu, kdyţ jsem v hotelu narazil na Eda.
„Ty jsi takový podělaný hňup," přihodil si bratr. Ale mohl jsem s ním snad nesouhlasit?
Po přísném kázání a ujištění, ţe spolu v budoucnu ještě probereme, co všechno jsem
podělal, odešel táta do své kanceláře, zavolal Chloe a poţádal ji, aby se vrátila a po zbytek své praxe pracovala pro něj.
Neměl starost jen o Ryan Media, i kdyţ pokud by se rozhodla zůstat, aţ získá MBA, mohla by se snadno stát jedním z nejdůleţitějších členů našeho strategického marketingového týmu. Tady šlo taky o to, ţe jí zbývaly uţ ani ne tři měsíce, aby si našla novou praxi, zaběhala se a rozjela jiný projekt, který by mohla předloţit stipendijní komisi. Vzhledem k jejímu vlivu na samotnou obchodní školu by pak záleţelo na komisi, jestli Chloe absolvuje s vyznamenáním a obdrţí osobní doporučující dopis od generálního ředitele J. T. Millera.
Tohle by mohlo její kariéru rozjet, anebo taky zničit v zárodku.
Další hodinu jsme tam s Henrym seděli v ledovém tichu; on se na mě mračil a já zíral
z okna. Skoro jsem cítil, jak moc mě chce nakopat do zadku. Pak se táta vrátil do mé kanceláře, sebral její výpověď a úhledně ji sloţil na třetiny. Pořád jsem se na ni nedokázal podívat. Napsala ji na stroji a já poprvé od chvíle, kdy jsem ji potkal, netouţil po ničem víc, neţ vidět její absurdně ošklivý rukopis namísto neosobního černobílého Times New Roman.
„Řekl jsem jí, ţe tato společnost si jí vysoce cení, naše rodina ji miluje a ţe chceme, aby se vrátila." Táta se odmlčel a zaměřil pohled na mne. „Prý je to jen o důvod víc, aby se
postavila na vlastní nohy."
Chicago se proměnilo v jakýsi alternativní vesmír, kde Billy Sianis nikdy neproklel
baseballový klub Cubs, kde Oprah nikdy neexistovala a kde uţ Chloe Millsová nepracovala pro Ryan Media. Dala výpověď. Odešla ode mne.
Vytáhl jsem ze stolu Papadakisovu sloţku; zatímco jsme byli v San Diegu, vyhotovilo právní návrh smlouvy, a teď uţ ji stačilo jen podepsat. Chloe mohla poslední dva měsíce svého studia strávit zdokonalováním slidové prezentace pro stipendijní komisi. Namísto toho začne úplně od začátku na něčem jiném.
Jak je moţné, ţe dokázala spolknout to všechno, čím jsem ji zahrnoval předtím, a pak odešla kvůli tomuhle? Bylo pro ni opravdu tak důleţité, abych s ní před Gugliottim
zacházel jako se sobě rovnou, ţe kvůli tomu obětovala všechno, co bylo mezi námi?
S povzdechem jsem si uvědomil, ţe moţná právě fakt, ţe se na tohle vůbec musím ptát, je tím důvodem, proč Chloe odešla. Myslel jsem si, ţe můţeme mít spolu vztah a současně kariéru, ale to bylo proto, ţe já uţ jsem v ţivotě něco dokázal. Ona byla stáţistka. Nechtěla nic víc neţ moje ujištění, ţe její kariéra naší lehkomyslností neutrpí, a přitom já byl nakonec tím, kdo se postaral, aby se to stalo.
Upřímně mě trochu překvapilo, ţe kancelář nebyla v jednom ohni šeptandou o tom, co jsem provedl, ale zdálo se, ţe to kromě táty a Henryho nikdo neví. Chloe vţdycky dokázala udrţet tajemství. Napadlo mě, jestli Sara ví o všem, co se stalo, a jestli je s Chloe v kontaktu.
A brzy jsem se dočkal odpovědi. Pár dní po tom chicagském zemětřesení vstoupila Sara
bez zaklepání do mé kanceláře. „Celá tahle situace je totálně na palici."
Zvedl jsem k ní hlavu a odloţil sloţku, kterou jsem právě drţel v ruce. Hleděl jsem na ni sdostatek dlouho, aby se začala nervózně ošívat, neţ jsem promluvil. „Rád bych vám
připomněl, ţe po téhle situaci vám vůbec nic není."
„Jako její kamarádce ano."
„Jako zaměstnankyni Ryan Media a jako Henryho asistentce ne."
Dlouhou chvíli na mě upřeně hleděla a pak přikývla. „Já vím. Nikdy bych to nikomu
neřekla, jestli vám jde o tohle."
„O to mi pochopitelně jde. Ale také mi jde o vaše chování. Nemůţete se přihrnout do mé
kanceláře jen tak bez zaklepání."
Zatvářila se kajícně, ale neucouvla před mým upřeným pohledem. Začínal jsem chápat, proč jsou si s Chloe tak blízké: obě byly obdařené silnou vůlí hraničící s opováţlivostí
a byly nesmírně loajální. „Rozumím."
„Můţu se vás zeptat, proč jste vůbec tady? Viděla jste se s ní?"
„Ano."
Vyčkával jsem. Nechtěl jsem pokoušet její věrnost kamarádce, ale, dobrotivý boţe,
nejradši bych z ní vytřásl kaţdičký detail.
„Nabídli jí práci ve Studio Marketing."
Nervózně jsem vydechl. Slušná firma, i kdyţ malá. Společnost na vzestupu s několika
kvalitními mladšími manaţery, ale s pár doopravdickými kretény na vrcholu. „Kdo je její
nadřízený?"
„Nějaký chlap jménem Julian."
Zavřel jsem oči, abych zakryl svoji reakci. Troy Julian byl v naší radě, egomaniak se
slabostí pro ne příliš legální milostné avantýry. Chloe tohle přece věděla; co ji to napadlo?
Uvaţuj, pitomče.
Nejspíš ji taky napadlo, ţe Julian má moţnosti zadat jí projekt, který by mohla zpracovat
dostatečně na to, aby ho za tři měsíce předloţila komisi.
„Co má za projekt?"
Sara přešla ke dveřím a zavřela je, aby tu informaci nezaslechl nikdo cizí. „Sandersovo
krmivo pro zvířátka."
Prudce jsem se zvedl a praštil rukama do stolu. Dusil jsem se vzteky a musel jsem zavřít oči, abych ho potlačil dřív, neţ si ho vyliju na bratrovu asistentku. „To je přece prťavý
účet."
„Je jenom studentka MBA, pane Ryane. Samozřejmě, ţe je to prťavý účet. Jenom někdo, kdo ji miluje, by ji nechal pracovat na marketingovém kontraktu na deset let za milion dolarů." A aniţ by se po mně třeba jen jedinkrát ohlédla, obrátila se a vyšla z kanceláře.
Chloe nezvedala mobil, domácí telefon ani neodpovídala na ţádný z e-mailů, které jsem jí
poslal na osobní účet, co měla ve sloţce. Nezavolala, nezastavila se, ani nic nenasvědčovalo tomu, ţe by se mnou ještě někdy chtěla promluvit. Jenţe kdyţ máte pocit, jako by vám někdo rozrazil hrudník krumpáčem, a nedokáţete usnout, vyvádíte i takové věci, jako ţe si najdete adresu své stáţistky, jedete tam v sobotu v pět hodin ráno a čekáte, aţ vyjde ven.
Kdyţ ale za celý den nevystrčila z budovy nos, přesvědčil jsem nakonec stráţného, ţe jsem její bratranec a mám starost o její zdraví. Doprovodil mě nahoru a postával mi za zády, kdyţ jsem jí klepal na dveře.
Srdce mi bušilo tak, ţe mi div nevyletělo z hrudi. Slyšel jsem, jak se uvnitř někdo pohybuje, přechází ke dveřím. Skoro jsem cítil její tělo jen pár centimetrů od sebe, oddělené pouze kusem dřeva. Špehýrkou se mihl stín. A pak ticho.
„Chloe."
Dveře neotevřela. Ale taky neodešla.
„Miláčku, otevři prosím. Musím si s tebou promluvit."
Po době, která mi připadala jako celá hodina, řekla: „Já nemůţu, Bennette."
Opřel jsem se čelem o dveře a přitiskl na ně roztaţené dlaně. V tu chvíli by mi přišla
vhod nějaká superschopnost. Ruce metající plameny nebo sublimace nebo třeba jen schopnost najít ta správná slova. V daném okamţiku mi to připadalo nemoţné.
„Omlouvám se." Ticho.
„Chloe prokrista. Já to pochopil, jasný? Klidně mi vynadej, ţe jsem neskutečný vůl.
Řekni mi, abych táhnul do hajzlu. Pověz to svými slovy - jenom mě neopouštěj."
Ticho. Pořád stála těsně za těmi dveřmi. Cítil jsem to.
„Chybíš mi. Do prdele, ty mi tak chybíš. Hrozně."
„Bennette, já zkrátka teď ne, ano? Nemůţu to udělat."
Ona pláče? Nedokázal jsem se srovnat s tím, ţe to nevím.
„Hele, kámo." Stráţný se teď s konečnou platností zatvářil, jako ţe tohle je to poslední
místo, kde by chtěl být, a bylo mi jasné, ţe je naštvaný, protoţe jsem mu lhal. „Mně jste
tvrdil, ţe sem nahoru chcete z jinýho důvodu. Vypadá to, ţe je v pořádku. Jdeme."
Odjel jsem domů a nalil do sebe spousty skotské. Dva týdny jsem hrál kulečník v jednom pochybném baru a totálně zasklíval svoji rodinu. Nahlásil jsem se marod a z postele vylézal jen proto, abych si tu a tam dal misku cereálií, dolil sklenku nebo pouţil toaletu, kde jsem pak dlouze zíral na svůj odraz v zrcadle a nadával si do hňupů. Stal se ze mě hotový uzlíček neštěstí, a protoţe jsem nikdy dřív nic podobného nezaţil, neměl jsem tušení, jak se z toho vylízat.
Stavila se u mě máma s trochou jídla a poloţila mi ho přede dveře.
Táta mi kaţdý den nechával na záznamníku vzkazy, co je nového v práci. Mina mi nosila další skotskou.
Nakonec dorazil Henry s jedinou známou sadou náhradních klíčů od mého domu,
vyšplíchl na mě kastrol studené vody a pak mi vnutil donesenou čínu. Zatímco jsem jedl, vyhroţoval mi, ţe oblepí fotkami Chloe celý můj barák, pokud se sakra neseberu a nevrátím se do práce.
Sara si domyslela, ţe začínám přicházet o rozum, a v průběhu následujících týdnů mě pravidelně zásobovala čerstvými informacemi. Drţela profesionální úroveň a vykládala mi jen o tom, jak si Chloe na svém novém místě u Juliana vede. Její projekt postupuje dobře. Lidi u Sanderse ji milují. Předloţila návrh na kampaň vedení a dostala od nich zelenou. Nic z toho mě nepřekvapilo. Chloe byla o několik koňských délek lepší neţ kdokoli, s kým jsem dřív pracoval.
Občas Saře uklouzlo i něco jiného. „Zase chodí do posilovny", „Vypadá líp", „Nechala si trochu zastřihnout vlasy - vypadá váţně skvěle" nebo „V sobotu jsme si spolu vyrazily. Myslím, ţe si to uţila, ale odešla brzy".
Protoţe měla rande? napadlo mě. A pak jsem tu myšlenku zaplašil. Nedokázal jsem si představit, ţe by se vídala s někým jiným. Věděl jsem, jaké to bylo mezi námi dvěma, a byl jsem si skoro jistý, ţe Chloe s nikým nechodí.
Tyhle informativní schůzky mi ale zdaleka nestačily. To nemohla Sara vytáhnout mobil a pořídit potají pár snímků? Doufal jsem, ţe na Chloe narazím v tom obchodě nebo někde na ulici. Párkrát jsem zabloudil do La Perly. Neviděl jsem ji ale dva měsíce.
Takový měsíc vám uteče jako voda, pokud jste zamilovaný do ţeny, se kterou si to rozdáváte. Dva jsou věčnost, kdyţ váš ţena, kterou milujete, opustí.
Takţe kdyţ konečně nastal předvečer její prezentace a já se od Sary doslechl, ţe je Chloe připravená a zvládá Juliana ohnivou pěstí, ale taky vypadá „menší a jakoby méně sama sebou", konečně jsem sebral kuráţ.
Posadil jsem se za stůl, otevřel PowerPoint a vytáhl Papadakisův plán. Vedle mě na stole zazvonil telefon. Uvaţoval jsem, ţe ho ani nebudu zvedat, protoţe jsem se chtěl soustředit na tohle a jen na tohle.
Jenţe šlo o neznámé místní číslo a značná část mého mozku doufala, ţe je to Chloe.
„Tady Bennett Ryan."
Po drátě se ke mně donesl ţenský smích. „Teda fešáku, ty jsi fakticky Pitomý bastard."