DESET
Hlava mi odmítala zabrat. Chtěla jsem panu Ryanovi ukázat pár věcí, neţ dneska odejde domů, měla jsem zanést nějaké dokumenty na právní pro podpisy, ale připadalo mi, jako bych se brodila mokrým pískem. V myšlenkách jsem si v nekonečné smyčce přehrávala telefonát s mým tátou. Kdyţ jsem kráčela do kanceláře pana Ryana, zadívala jsem se na papíry v náručí a uvědomila si, kolik věcí potřebuju dneska zařídit: letenky, někoho, kdo mi bude vyzvedávat poštu, moţná i záskok na tu dobu, co budu pryč. Jak dlouho to ale
bude?
Zaregistrovala jsem, ţe pan Ryan něco říká - dost hlasitě - mým směrem. Co to povídal? Stoupl si do mého zorného pole a já zaslechla konec jeho kázání: „ skoro
nedáváte pozor. Jeţíši, slečno Millsová, to vám to musím napsat?"
„Můţeme pro dnešek tyhle blbiny přeskočit?" zeptala jsem se unaveně.
„Tyhle coţe?"
„Tuhle vaši oblíbenou hru na šéfa kreténa."
Vyvalil oči a svraštil obočí. „Promiňte?"
„Uvědomuju si, ţe vám z toho nabíhají koule, kdyţ se ke mně chováte jako kolosální
debil, a připouštím, ţe občas je to opravdu docela sexy, ale mám dneska příšerný, děsný den a opravdu bych ocenila, kdybyste prostě neříkal nic. Aspoň ne mně." Měla jsem slzy
na krajíčku a hruď se mi bolestivě svírala. „Prosím."
Párkrát rychle zamrkal, vypadalo to, jako bych právě odhalila jeho slabinu. Nakonec
vybrebtal: „Co se vlastně stalo?"
Ztěţka jsem polkla; uţ jsem litovala, ţe jsem tak vylítla. S ním se dalo vţdycky vyjít snáz, pokud jsem si dokázala zachovat chladnou hlavu. „Reagovala jsem přehnaně, kdyţ
jste na mě křičel. Omlouvám se."
Zvedl se a vykročil směrem ke mně, ale na poslední chvíli se zastavil, posadil na roh stolu a začal si nešikovně pohrávat s křišťálovým těţítkem. „Ne, já myslím, proč máte tak příšerný den? Co se děje?" Jeho hlas byl tišší, neţ jak jsem ho kdy slyšela kromě při sexu. Aţ na to, ţe tentokrát ho netlumil kvůli uchování tajemství, mluvil potichu, protoţe se zdálo, ţe ho to upřímně zajímá.
Nechtěla jsem se s ním o tom bavit, protoţe jedna moje část očekávala, ţe se mi vysměje. Jenţe ta druhá, ještě větší část začínala tušit, ţe to neudělá. „Můj táta
absolvoval nějaké lékařské testy. Má problémy při jídle."
Tvář pana Ryana změkla. „Při jídle? Je to vřed?"
Vyloţila jsem mu, co jsem věděla, ţe to začalo najednou a první ultrazvuk odhalil drobný
shluk na jícnu.
„Můţete odjet domů?"
Zůstala jsem na něj koukat. „Nevím. Mohla bych?"
Škubl sebou a překvapeně zamrkal. „To se váţně chovám aţ tak moc jako hňup?"
„Občas." Okamţitě jsem toho zalitovala, protoţe ne, nikdy neudělal nic, čím by ve mně
vyvolal dojem, ţe by mě nepustil za nemocným otcem.
Přikývl, ztěţka polkl a zadíval se z okna. „Pochopitelně si můţete vzít tolik volna, kolik
potřebujete."
„Díky."
Upřela jsem pohled na podlahu a čekala, ţe bude pokračovat seznamem úkolů pro
dnešní den. Jenţe namísto toho se místnost ponořila do ticha. Periferním viděním jsem zaregistrovala, ţe se znova otočil a teď mě pozoruje.
„Jste v pořádku?" Řekl to tak tiše, ţe jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem mu správně rozuměla.
Napadlo mě, ţe bych zalhala a ukončila tak tuhle krajně nepříjemnou konverzaci.
Namísto toho jsem řekla: „Vlastně ne."
Zvedl ruku a zabořil ji do vlasů. „Zavřete dveře do kanceláře," řekl.
Přikývla jsem, kupodivu zklamaná, ţe mě propustil v takovém klidu. „Přinesu ty
poznámky z právního pro -"
„Myslel jsem zavřete dveře, ale zůstaňte." Aha. Aha.
Obrátila jsem se a v naprostém tichu přešla po plyšovém koberci. Dveře jeho kanceláře
se zavřely s hlasitým cvaknutím.
„Zamkněte."
Otočila jsem zámkem a vnímala, jak se blíţí, aţ mi jeho horký dech ovanul šíji.
„Dovolte mi se vás dotknout. Dovolte mi něco udělat."
Chápal to. Věděl, co mi můţe poskytnout - rozptýlení, úlevu, rozkoš tváří v tvář
vzdouvající se panice. Neodpověděla jsem, protoţe jsem věděla, ţe nemusím. Nakonec jsem přece zavřela a zamkla dveře.
Jenţe pak jsem ucítila jeho měkké rty, které se přitiskly na mé rameno a posouvaly vzhůru po krku. „Voníte úţasně," řekl, zatímco rozvazoval mašli, na kterou byly šaty
zavázané za krkem. „Vţdycky na sobě ještě několik hodin cítím vaši vůni."
Nedodal, jestli je to dobře nebo špatně, a já si uvědomila, ţe je mi to jedno. Líbilo se mi, ţe mě cítí, i kdyţ uţ jsem pryč.
Sklouzl mi rukama k bokům, obrátil si mě tváří k sobě a jediným plynulým pohybem se sklonil, aby mne políbil. Tentokrát to bylo jiné. Jeho ústa byla něţná, skoro prosebná. Na tom polibku nebylo nic váhavého - na něm nikdy nebylo nic váhavého - ale z tohohle jsem měla spíš dojem zboţňování neţ pocit prohrané bitvy.
Stáhl šaty z ramen, a kdyţ sklouzly na hromádku u mých nohou, o krok ustoupil, čímţ uvolnil právě tak dost prostoru, aby dovolil chladnému vzduchu v kanceláři smýt jeho ţár z mé kůţe.
„Jste nádherná."
Neţ jsem stihla zpracovat něţné poselství těch nezvyklých slov, usmál se na mne, sklonil
se k polibku a současně popadl moje kalhotky, sevřel je v dlani a roztrhl.
Tohle uţ jsme znali.
Natáhla jsem se po jeho kalhotách, ale on se stáhl a zavrtěl hlavou. Přesunul ruku mezi
moje nohy a našel hladkou vlhkou kůţi. Na tváři jsem cítila, jak se mu zrychluje dech,
jeho prsty byly tak nějak laskající i tvrdé, jeho hlas hluboký a smyslný, kdyţ mi říkal, ţe jsem tak krásná, ţe jsem tak nemravná. Říkal mi, ţe jsem provokatérka a jak úţasné pocity v něm probouzím.
Říkal mi, jak moc touţí znova slyšet, jak se udělám.
A kdyţ jsem se opravdu udělala a s hekáním svírala přes oblek jeho ramena, nedokázala
jsem myslet na nic jiného, neţ ţe ho chci taky cítit v sobě. Ţe i já chci slyšet, jak se ve mně ztrácí úplně stejným způsobem. A to mě děsilo.
Vytáhl prsty, a kdyţ mi přitom přejel přes rozcitlivělý klitoris, bezděčně jsem se zachvěla.
„Omlouvám se, omlouvám," zašeptal spěšně a zasypával polibky mou tvář, mou bradu,
má -
„Ne," řekla jsem a odtáhla od něj svá ústa. Ta náhlá intimnost, kterou nabízel, uţ pro
mne po tom všem, co se toho dne přihodilo, byla aţ příliš matoucí, příliš ochromující.
Jeho čelo spočinulo na několik vteřin na mém a pak krátce přikývl. Najednou na mě drtivou silou dolehlo vědomí, ţe i kdyţ jsem vţdycky předpokládala, ţe on má v rukou veškerou moc, a já ţádnou, v tomhle okamţiku bylo nad slunce jasnější, ţe bych nad ním mohla mít tolik moci, kolik bych si jen přála. Jenom bych musela být dost odváţná, abych se jí chopila.
„Tenhle víkend
odjedu z města. Nevím, jak dlouho budu pryč."
„No, to se tedy vraťte ke své práci, dokud jste tady, slečno Millsová."
2025 ©